Pouť ztracených žen

Vyrazily jsme ve čtyřech. Samé ženy, zdánlivě nesourodá skupinka.

Máme plán, odkud jdeme a kam chceme dojít. Ne všechny se předem známe. Proto jsou úvodní slova věnovaná nám, našim příběhům, našim životům a prožitkům. Vykročíme na vlak, pak jedeme místním vláčkem a po vystoupení z vlaku zase vykročíme. Ladíme se na sebe. Pronáším úvodní modlitbu za nás čtyři, ať je kdo věřící nebo není. Jdeme do prudkého kopce, dech se úží - sotva jsme pouť zahájily, už máme první pochybnosti. Zvládnu to? Nevzala jsem si velké sousto? Co tady v tom vedru dělám?

Navzájem se testujeme, jak kdo jde, jakým tempem a zda jí/jim budu stačit. Jako průvodce na této pouti bych si netroufla pozvat účastnici, o které bych měla pochybnosti, zda pouť zvládne. Když o sobě ony pochybují (jak se dozvím na konci), já o nich nepochybuji ani trochu.

Na ferratech před šestnácti lety, kdy jsme museli nastoupat spoustu výškových metrů, než jsme se dostali k zajištěné cestě, jsem na trase o sobě začala pochybovat. Bylo zde pár mladých kluků, fyzicky nabušených, naspídovaných na výkon, odhodlaných lézt černou ferratu, jejichž elán a výkonnost mi na klidu nepřidávaly. Instruktor mi ale řekl, všechno máš ve svý hlavě; když tě dostihne strach z nezvládnutí, nedostanu tě nahoru ani jeřábem; pojď v klidu, urči si tempo sama. Nabušené kluky jsme nechali vepředu a já s instruktorem a ještě dvěma „slabšími kusy“ jsme šli vzadu. Zvládli jsme vše jako nabušenci, jen trochu pomaleji. Všechno bylo v hlavě. Když jsem pak začala vést skupiny na horách a někdo začal malomyslnět, věděla jsem, že lepší než přestávka na odpočinek je jít s dotyčným bok po boku a bavit se o jeho obavách. Uznat je, poznat je, pustit je. Víc než o síle v nohách se bavit o slabosti v hlavě. Funguje to.

Také na této pouti jsem spolupoutnicícm řekla, že máme dostatek času na dojití. Nikdo nás nehoní, poutnická ubytovna má klíč v trezorku a kdy si ho vyzvedneme je jen na nás. Nikdo na nás nečeká a my na sebe počkáme vždy. Hned se šlo trochu lehčeji. První den a první kilometry jsou pro hlavu nejtěžší, mysl ještě není nastavená pro pouštění zbytečností. Drží si je jak veš košili a nechá je v hlavě motat pořád dokola. Když jsme první den došly po 15 kilometrech do kláštera, kde jsme byly ubytovány, první okovy spadly. Sprcha smyla vnější prach z cesty a pivo v místním pivovaru smylo vnitřní nánosy pochybností. Povídání bylo uvolněné, plné očekávání z dalších dní, a zároveň uspokojení z první etapy. Ráno jsme chtěly jít na mši, ale nebyla veřejnosti přístupná, a tak bez duchovní posily vyrážíme na druhou etapu. Pochybnosti se opět začnou nenápadně ozývat v podobě dotazů, zda jde cestu zkrátit s podporou autobusu nebo vlaku. Dlouze se o tom bavíme. Zda opravdu chceme dojet na náš druhý poutní point a zde několik hodin jen tak sedět a povídat, nebo místo sezení prostě budeme šlapat a povídat při tom. Všechny samozřejmě vyhodnotíme šlapání po svých jako tu nejsprávnější variantu a za ochotu nasednout hned po startu na bus, se trochu zastydíme. Později, kdy slunce neúprosně pálí, my sejdeme z cesty a musíme se trochu vracet, kdy voda v lahvi je teplá, si na dopravní prostředek možná letmo vzpomeneme, ale ve stepní krajině je nám to houby platné. Tudy nic nejezdí. A taky nechodí, naše čtveřice je jediná, která jde cestou necestou, kopcem z kopce, až do vzdáleného poutního místa. Vydaly jsme se ze svých sil víc než první den. Myslím fyzicky. Psychika je na tom lépe a lépe, i když malé krizičky přicházejí nezvány tu na jednu, tu na druhou, třetí, čtvrtou z nás. Náš cíl dnešního dne se blíží, shlížíme na něj z kopce, zdá se blizoučko. Jsme vděčni, že jdeme na sklonku léta, kdy dozrává ovoce a na starých poutnických cestách ochutnáváme jablíčka, špendlíky, švestky. Jsme vděčni našim předkům, kteří chodili pěšky mnohem víc než my, že ovocné stromy podél cest vysadili. Prudký sestup prověřuje naše nehty na nohách – mezi ostříhanými a neostříhanými je velký rozdíl. Jsme v dolíku a do místa našeho noclehu vede naopak prudký výstup vzhůru. Tiché a klidné duchovní centrum se stává naším nocležištěm i jídelnou. Sdílíme ho s rakouskými seniorními poutníky. Ranní mše nám tentokrát neunikne, absolvuje ji polovina z nás, druhá půlka se věnuje sdílení. Vyrážíme do krásného dne s vidinou cíle, Mariánského poutního místa. Cestou bukovým lesem potkáváme další poutníky, ovšem v protisměru. Zdravíme se, přejeme si vše dobré. Pak už jdeme po dohodě celou trasu lesem mlčky. Učiněná krása. Mlčky sledovat krásné stromy vysoké jako hory, hluboké propasti, klikaté cestičky. Krok je pevný a volný zároveň, hlava je lehká a uvnitř zní harmonie. Krásu lesa, jeho stínu a vlhké náruče vystřídá beton města, výheň a nepěkná zástavba. Naštěstí to netrvá dlouho a my jsme opět v lese. Po vichřici se nedá jít lesní pěšinou, všude jsou cedule zákazu vstupu. Polemizujeme se zákazem, chceme to risknout a jít nepovoleným územím. Diskutujeme pro a proti takového rozhodnutí. Jdeme chvíli „zakázaným“ územím, ale také velkou část povolenou trasou po silnici. Brodíme potok a dojdeme až k lesnímu baru. Odpočinek u potoka na dřevěných lavicích je luxusnější než v plyšových křeslech. Limonáda Náčelník chlazená jemnými peřejkami potoka chutná výtečně a vlévá nám do žil poslední potřebnou energii. Jak jsou na cestě zrádné elektronické vymoženosti se ukazuje vzápětí, kdy jedna z nás, dívajíc se do mobilu zakopává o kámen a padá k zemi. Sbírá se. Je v pořádku, jelikož mobil upustila a při pádu dala pod sebe raději ruce. Poučení do příště?

Náš cíl se blíží. Ještě vidíme po cestě několik zoufalých turistů přelézajících popadané stromy v potoce. Voláme na ně, kde je brod, ale zjišťujeme, že jde o cizince a nerozumí nám. Euforie smíšená s únavou dosahuje vrcholu. Franz Kafka říká: „Jistým bodem počínaje není již návratu. Toho bodu je třeba dosáhnout.“ My toho bodu dosahujeme na třetím úseku. Úsek se zkracuje až dospěje do finále, kde nás čeká chladný chrám. Vstupujeme dovnitř každá zvlášť a každá zvlášť vnášíme svou vděčnost do prostoru kostela i svého nitra. Venku se objímáme. Dokázaly jsme to. Objetí si užíváme, je v něm ženská síla, vděčnost druhým i svému tělu. Ušly jsme 60 km za tři dny při denní teplotě od 23 do 35 stupňů. Šly jsme proměňující se vnější krajinou – loukou, lesem, stepní pěšinou, městem, vesnicí, hlubokým podrostem i chladnou vodou; a proměnil se rovněž náš vnitřek - jmenovat všechny dotčené hlubiny nelze. A to také proto, že do nich nejde dohlídnout.

To, že někam nedohlídnete neznamená, že tam další obzory nejsou.