Osobní pouť

Osobní pouť tě naučí být se svými myšlenkami. Naučí tě taky myšlenky pustit. Naučí tě přijmout všechno, co tě na cestě potká, protože nemáš možnost to s nikým sdílet, poprosit o názor, o pomoc s řešením. Absolutní spolehnutí na sebe, které se po cestě promění v odevzdání do rukou něčeho vyššího, co tě přesahuje.

Ani nevím, kdy k tomu přerodu dojde. Od uvědomění je to jen a jen na mně, jsem teď sama a musím se spolehnout na sebe a své schopnosti – až k prozření: není to jen na mně, nechám se vést a odevzdám se. Někdo to nazve intuicí, jiný zkušenostmi, další Božím řízením. Zpětným přehráním mi dojde, že k přerodu od JÁ k ON, dojde ještě před polovinou cesty.

Přesně si vybavuji první vykročení. Nadšení, odhodlání, síla, elán, vzrušení, plná hlava očekávání, nabuzení, fyzická pohoda. To skutečně ovládám celé já, cítím se usazená ve svém těle, které funguje přesně podle zadání mozku, pevný krok, jasný směr, pravidelný rytmus. Je užitečné tohle všechno opustit. Je nutné všechno pevné a jasné ztratit. Je potřeba strádat. To nenastane po třech kilometrech. Ani po šesti kilometrech na rovince v ideálním počasí.

V úmorném vedru nebo za deště není krok už tak pevný. Po deseti kilometrech s batohem se rytmus vytrácí. Po půl dni na cestě je směr nepřesný. Máš pochybnosti, tlačí tě bota na patě, potíš se nebo je ti naopak zima. Rytmus nezvládáš držet, krůček k malomyslnosti. Přesto jí nepropadneš. Někdo tě nenechá. Někdo tě drží. Někdo chce, abys šel dál. Začneš se k němu modlit. Nejdřív naštvaně hrozíš, potom nadáváš, škemráš, prosíš. Pak se vyjasní. Ne na nebi, ale ve tvé mysli. Rytmus chůze je ti jedno, vratkost kroku nesleduješ, směr je nedůležitý. Jdeš uvolněnější, odevzdanější, lehčí, i když máš v nohách už patnáct kilometrů. Najednou je přestaneš počítat. Je jedno kolik ujdeš, víš že jdeš správně, že je někdo s tebou, že tě vede a nenechá padnout. Nevnímáš otlačené malíčky, vnímáš jen blízkost svého průvodce. Nehrozíš, neprosíš. Děkuješ. Skláníš se vděčností před jeho velikostí. Důvěřuješ. Fyzické tělo je potlačeno, hlava už nepracuje na plné obrátky, myšlenky lehce pouštíš, už tě nesvazují, nepotřebuješ je vyhodnocovat, zvažovat pro a proti, nimrat se ve vztazích, přehrávat si dialogy. Fyzické a duševní prožívání ustoupilo spirituálnímu. Maska spadla, obličej povolil, přijímáš vše, co ještě do cíle přijde. Možná jdeš klopýtavě a ne tak jistě jako na začátku, ale srdce je lehké, chtělo by letět a ty cítíš, jak se naplňuje až přetéká. Na konci cesty zažíváš slast. Jsi ulepená potem, odřená na patách, žíznivá, nohy se ti třesou únavou a ruce jsou oteklé. V očích tě zatlačí slzy. Nejsou to slzy lítosti sama nad sebou a svou fyzickou bolestí. Jsou to slzy vděčnosti, žes šla, žes to ušla a že ačkoli jsi celý den nepromluvila, nepotkala živáčka, mlčela, nešla jsi sama. Ryzí pouť. Blízkost Boží. Na konci zažívám pocit zahalení do ochranného pláště, bezpečí, absolutní odevzdání. Pod ochranu tvou se utíkáme…