Manželská pouť

Pouť ve dvojici s mužem. S mým mužem, manželem. Vždy nám chvíli trvá, než se vyladíme. Na začátku jsme rozhození z místa, z kterého vyrážíme, z běžného chodu života. Musíme přeladit do poutnického módu, zapomenout na práci, na starosti, vyladit se nejen jeden na druhého, nýbrž i každý sám na sebe. Uchystání před prvními kroky jsou vždy stejné. Já jsem připravená dřív, netrpělivá a nervózní vyrazit, mužíček je trochu brzda. Jakmile však vyrazí, jde. To já po rychlém startu musím hned pauzírovat a rovnat výstroj, optimalizovat oblečení, odskočit si do lesa na záchod: prosim tě, před chvílí jsi byla?, sundávat/nandávat sluneční brýle, utahovat/povolovat tkaničky. Do flow se dostáváme asi po třech až pěti kilometrech a jsme v souladu. Lehký spor zaznamenáváme pravidelně u rozcestníků, kdy do našeho cíle vede více cest. Jednou rozhodnu já, podruhé on a téměř pokaždé se nám stane, že zvolená cesta je ta nejlepší. Když jdeme zpět, např. sestupujeme z nějaké vyvýšeniny, a vede nás cesta, kterou bychom šli bývali v protisměru, kdybychom se rozhodli pro druhou variantu, pochvalujeme si náš výběr. Ještě že jsme zvolili tamtu! No, to bysme si dali! Čum na ty šutry, to kdybychom šli nahoru, tak si rozbijem huby! Jsme spokojení a nešetříme samochválou. Po cestě si umíme vychutnat přítomný okamžik. Obdivujeme přírodu a její krásy, tu upozorním muže já na krásnou mini kapradinu, tu zas on mě na choroše na kmeni. V tom se vzácně doplňujeme, jelikož každý vidí něco jiného a jinak. Bez jeho očí bych neviděla jezírka ve vodopádu a on zas nemá zrak pro obrazy ze spadaného listí. Máme rádi kameny, skalky a skály. Z cest si pravidelně vozím kameny jako upomínku pouti. Nejpozději v první třetině si dáme na posilnění ducha růženec. Tedy pomodlíme se celý růženec a vložíme do něj vždy úmysl naší pouti. Obzvlášť výživné bývá odříkávání růžence při šlapání do strmého kopce, kdy máme pocit, že pro nás také platí, který se pro nás krví potil. Než se růženec domodlíme, máme v nohách několik bezbolestných kilometrů a v hlavách uklizeno jako od Marie Kondo. Nejraději mám, když jdeme mlčky. Moc krásně spolu umíme mlčet. Jdeme vlastně každý sám a přitom spolu, v absolutní důvěře a spolehnutí se. Mlčení s prázdnou hlavou bez myšlenek si začínáme užívat v polovině pouti. Na začátku to nejde, jsme příliš svázaní s civilizací a ke konci už hlava začíná myslet dopředu, co všechno mě čeká po návratu. Nejraději mám, když jdeme třetí den. Už bylo všechno řečeno první a druhý den, tudíž hodně mlčíme, zíráme na krásu okolo, souzníme spolu. Nahlas se jenom modlíme nebo promýšlíme cestu. Další hlasitá sdělení nejsou potřeba. Mlčky jíme o pauzách, v tichu pijeme ze studánek. Mám ráda papírové mapy, ve kterých se mi čte lépe než v elektronické na mobilu, takže na každou pouť po Česku kupuju mapu. Vždy nás pobaví, že neseme něco, co ten den naprosto nevyužijeme a naopak citelně chybí, co zůstalo zapomenuto doma nebo na ubytovně. Není nic zbytečnějšího než dalekohled v mlze a sluneční brýle v dešti. Postrádáme podložky na sednutí na sněhu (zůstaly složené v autě) a tenké rukavice v 1500 m nad mořem a teplotě 2 stupně (když jsme vycházeli z chaty ve výšce 400 m bylo 12 stupňů).

Čím déle spolu jdeme, tím je pouto pevnější. Když to doma začíná skřípat, začnu plánovat putování. Dokud nás nohy ponesou. Tak si říkám, jestli páry, které se po několika letech rozvedly, zažily společnou pěší pouť?